Den se stal osudovým… Viki si na to matně vzpomíná, ale já nikdy nezapomenu. Na špatné pohledy se skoro nikdy nedá zapomenout a tenhle je nezapomenutelný. Byli jarní prázdniny, ale přesto byl všude sníh a my jsme na chalupě, v pohodě si Viki běhá a přišel podvečer a začalo se stmívat tak jsme se rozhodli jít do chaty. Tak teda jdeme a Viki už vchází do dveří a najednou uslyšíme obě auto. Snažím se rychle zavřít dveře, jelikož vím že Viki že auty běhá, ale nestihnu to. Viki se vyřítí z dveří a běží na cestu. Auto vyjede a Viki najednou nemá kde utéct. Cesta je zabarikována ledy po stranách a já stojím jako opařená v šoku těžko se pohnout… Nemůžu se pohnout, jen bezmocně se dívám jak Viki auto přimačkuje na led… Najednou auto popojede dále a zastaví a vyjde z něj chlapík. Konečně se pohnu, ale to už je i taťka venku… Ani se nenaději a jedu v autě v dece psa s kapesníkem v tlamě a jedeme na veterinární kliniku Bruntál. Cesta se zdá nekonečná a já v slzách přemýšlím o tom co kdyby to nepřežila… Auto zastaví a já vyběhnu abych už konečně byla u veterináře. V čekárně je paní s kokršpanělem, ale jakmile vidí Viki, pustí nás před sebe a my jdeme do ordinace, kde čeká rentgen, pak Viki byla na kapačkách (přední nohy). Já jsem radši odešla z ordinace, takže nevím co se tam dělo… Pak přišel taťka, vzal mě za ramena a jeli jsme na chalupu. Viki operovali a musí tam být tři dny na pozorování a pak si ji můžeme odnést domů. Tři dny se vlekli jako snad nikdy… ale nakonec jsme si pro ni jeli.. Jakmile jsem ji uviděla, vytryskly mi slzy hrůzou.. Měla vyholenou zadní část a zadní nohy a měla modře potřené stehy… Na chalupě jsme všichni brečeli a báli se jediného... SMRTI! Jo život je těžký a plný porážek, ale tohle… nevím jak bych se s tím vyrovnala. Nakonec dostala límec aby si nepokousala stehy a začalo se to léčit... Doma to bylo OK… Šli jsme se tedy k našemu veterináři na vytahování stehů a v pohodě, ale k večeru se ji břicho ,,rozpáralo“ a byli vidět vnitřnosti, nebudeme si lhát nebyl to příjemný pohled. Tak se jelo na veterinární kliniku Slezská Ostrava, kde byl příjemný veterinář u kterého je dodnes všechno v pohodě… Nebyla jsem u toho takže nemůžu říct jak to probíhalo, ale naši přišli až k ráno bez psa pro kterého jsme jeli až pak… Nikdy nezapomenu na pohled kdy Viki přejíždí auto, ale jsem ráda že to přežila!