Tento příběh je sice o koni a napsala jsem ho již docela dávno, ale je krásný a pravdivý!!!
Láska nadevše...
Přestože Tonda nebyl čistokrevný hafling, viděla jsem v něm nejhezčího koně na světě. Byl to tedy menší kůň s hedvábnou plavou srstí, která ukazovala, jak je dobře živený. Jeho hlavu zdobily dvě huňaté uši. Po obou jejích stranách zářily dvě upřímné oči, v nichž jsem pokaždé poznala jeho náladu. Jeho pusu vyplňovaly zuby nažloutlého vzhledu, ale nikdy mě nenapadlo mu je čistit. Dvě nenápadné sametové nozdry mi šeptaly do ucha příběhy koní. Uvadlá kštice připomínala petrželovou nať, zato vlnitá hříva bujně vlála a poslouchala má tajemství. Tondův krk se hrdě klenul do oblouku, jako by se vychloubal svaly, vypracovanými pohybem po pastvinách. Trup měl měkký, prohnutý a záď oblou a kulatou s níže posazeným ocasem. Nohy by Tondovi žádná baletka určitě nezáviděla, ne snad proto, že by byly chlupaté, ale krátké a silnější. Zato však vlastnil ukázková kopyta, která při každém kování tak nesnadno zvedal. Jinak to byl velmi poslušný koníček. Možná občas cválal tryskem, když se po něm chtělo, aby stál, ale to byly jen výjimečné situace. Hlavní je, že mě měl rád stejně, jako já jeho. Vždy když jsem za ním přijela, upřímně mě přivítal. Nejprve zařehtal, případně zaječel, jak bylo jeho zvykem, když ho obtěžoval jiný kůň. Potom se důkladně ohnal vyceněnými zuby po těch troufalcích, kteří snad přišli zkoumat co jsem jim přinesla. Teprve když si byl jistý, že patřím opravdu jen jemu, začala pasová kontrola. Prohledal všechny kapsy včetně kapuci, nakonec zjistil že to sladké tajemství ukrývá moje dlaň. Když byly jeho chuťové pohárky uspokojeny, přistoupil blíž, podíval se na mě těma svýma očima a já jsem byla jako očarovaná. Svojí malou lavičku si něžně opřel o můj hrudník a jeho nozdry mi funěly do dlaní. V tu chvíli jsem byla vždy šťastná tak, jako jen málokdy. Ačkoliv jeho tělesné proporce byly poněkud větší než ty moje, nic nebránilo naší společné hře. Po obědě, když všichni odpočívali a koně se pásli, vkradla sem se do ohrady. A už se ke mě blížilo moje zlatíčko. No a hra "na babu" mohla začít. Kam jsem se hnula já, tam šel Tonda ochotně za mnou. Jakmile ale začal cválat, bylo na čase se uklidnit. Samozřejmě ode mě dostal nějaký ten pamlsek a tak se tato hra stala jeho oblíbenou. "Ta tráva na vaší zahradě přece jen lepší", vysvětloval mi, když jsem ho s vyčítavým pohledem vedla k Bett. Najednou se Tonda lekl, že mu rodiče utečou a zmateně se postavil na zadní. Já, tenkrát ještě 157centimetrová a bezbranná jsem ohromením jen stála a čekala, co bude dál. Nade mnou ze vzpínalo najednou tak velké a nebezpečné zvíře. "Jak snadno by mi teď mohl ublížit", problesklo mi ještě hlavou. Ten kůň mě ale měl rád. Dívala jsem se vzhůru a sledovala tu nádheru, takhle jsem ho vlastně ještě neviděla. Stál nade mnou a já držela vazák. Kupodivu docela navolno. Najednou se otočil o sto osmdesát stupňů a vedle mě stál se sklopenou hlavou zase malý milý koníček.
Zažili jsme spolu i krušné chvíle. Jako třeba na procházce...Trochu začal klusat, ze začátku to vypadalo na nevinný klus, ale ouvej. Můj miláček se něčeho lekl a vysvětlujte mu v takové chvíli, že opravdu není čeho se bát. Chtěla jsem ho zastavit, ale ať jsem se snažila jakkoliv, všechno marné. Když se před námi rozprostřela cesta tak jsem už nemohla zastavit... Uviděla jsem malou holku, byla jsem rychle za cestou. Pak už jsem viděla jen jak se s ní kolo obrací a ona skáče šipku do asfaltu. Ona vyvázla jen s odřeným loktem, zato já sem byla vyděšená. Ta nebohá hysterka ale udělala komára z velblouda. Jednou jsem mu musela vysvětlit že nepřijedu příští víkend, ale nedalo se nic dělat, musela jsem zůstat . Bylo mi to moc líto a můj koníček to moc dobře věděl. Tvářil se smutně, dožadoval se pohlazení a snažil se mě utěšovat svým milým chováním.
Já jsem věřila jemu a on mě. Naše vzájemná důvěra se projevovala především na společném začátku. Když jsem trávila s Tondou první letní prázdniny, bylo to jen vychrtlé, vyděšené zvíře, které odmítalo jakékoliv důvěrnosti. Člověk třeba jen natáhl ruku, že koníčka pohladí po hlavě, ale setkal se jen s hlavou u stropu a vyděšenýma očima. Byla jsem první, od koho se pohladit nechal. Dalo mi to ale hodně práce. Jak jsem jen mohla, nosila jsem mu jeho oblíbené pamlsky. Pomalu jsem se snažila získávat jeho důvěru a opravdu se mi to dařilo. Často jsem se ptala sama sebe, jak to, že jsem to byla právě já, které tak věřil a jak to, že mi právě on tolik přirostl k srdci. Vlastně to byla láska na první pohled. Že je také vzdělaný, jsem zjistila až později. Jednou jsme dostali ve škole za úkol přečíst jakousi bajku. Ten víkend jsem zrovna měla strávit u koní a tak cestovaly Ezopovy bajky se mnou. Po obědě jsem si udělala čas a rozhodla se, že také trochu obohatím Tondovi slovní zásobu. I s knihou jsem se usadila na a čekala jsem až můj milášeek příjde, když přišel začla jsem číst. Nejprve na mě Tonda jen tak koukal a opatrně se mě zeptal jestli "sem jako zdravá". Když sem nedbala jeho nevěřícných pohledů a urputně jsem se snažila svého myšáčka vzdělávat, přišel až ke mně a začal zkoumat písmena na stránkách. Potom začal celé listy obracet čumákem. Z dobré vůle Tondu kulturně vzdělávat, jsem četla tam, kam otočil. Když však začal zkoumat celou knihu a chystal se jí pojíst, musela jsem zakročit. Chvíle s ním byly prostě ty nejhezčí v mém životě. A toho smutku, když jsme se loučili. Věděl co myslím, když říkám, že se mi bude stýskat. Určitě i chápal moje pocity i můj pláč. Stál naproti mně, utěšoval mě upřímným pohledem, natáhl hlavu a nozdry začaly zahřívat moje dlaně. Bylo to něco tak naprosto úžasného. Vidět tak zvíře na pastvinách, tak krotké, jak se se mnou mazlí a loučí. Podřimoval mi v náručí a vyprávěl mi, že zase budu s ním, že musím jen vydržet do dalšího víkendu. Nejhorší ale bylo naše poslední loučení. Jak mu vysvětlit, a konec konců i sobě, že se vidíme nejspíš naposledy? To zvířátko mi věřilo a já ho nechtěla zradit. Když přišel ten den na který jsem zrovna nemyslela ráda, ale věděla jsem že příijde... Tonda nastupoval do velkého žlutého přívěsu a sám sebe selekal jak jeho kopýtka dopadala na rampu, která při jeho dupání vydávala pstré vrzání a strašná rachot. Já... nemohla jsem ho tam nechat a nemohla jsem jít za ním... Prostě jsem stála na cestě a dívala se na něho. Ale najednou mne něco popadlo, rozběhla jsem se do přívěsu a objala jsem Tondu kolem krku... Nepřijedeš o víkendu a ani ten další. Rve mi to srdce ti to takhle říkat, ale jinak to nejde. Nemůžu už s tebou být, nejde to! Věř mi, že to není moje volba. Kdyby to bylo na mě...Já ale vím, že na mě nezapomeneš. Vím to a slibuju ti, že se zase jednou potkáme. Nevím kdy a nevím jak, ale slibuju ti, že zase budeme spolu. Slibuju!...Sbohem, bude se mi stýskat."
Stál tam a já sem poprvé viděla koně plakat. Plakalo jeho srdce, a plakalo i to moje. Loučili jsme se snad věky a když jsem pak musela vyjít, díval se ven na mne mával mi pohledem. Ať už se dělo cokoliv, od lásky k "mému" Tondovi a od veškeré péče, kterou jsem mu v rámci možností věnovala, mě nikdy nic neodradilo. Ať už to byly takové drobnosti, jako třeba ukousnutý prst, nebo větší úraz - zlomená noiha, což jsem získala když mi můj milášek dupl na nožku. Vždycky jsem ho milovala a milovat budu. I když ho možná neuvidím, žije dál a žije v mém srdci. Jsem nadosmrti vděčná rodičům, kteří mi umožnili trávit s Tondou víkendy a prázdniny. Navždycky budu vzpomínat na dny strávené právě s ním. Nikdy nezapomenu. Takového koně člověk jen tak nepotká. Jsem šťastná, že se mi takto poštěstilo. Jsem šťastná, když se každé ráno dívám na ten obraz Tondy nad mojí postelí a smutná vždy když se na něj dívám a usínám. Ten kůň ve mě poprvé vzbudil všechny moje city, lásku i strach z toho co bude dál. Zůstala mi po něm v srdci jizva. Ta už se asi nikdy nezahojí. Je tam a bude tam napořád. Díky Tondo. Díky za všechno. I když jsme každý jinde, já jsem stále tebou. Přeji ti ať jsi vždy šťastný ať už se o tebe stará kdokoliv. Ty musíš věřit... v lepší zítřky.